Nález 41/2006 SbNU, sv.40, K ukládání pořádkové pokuty v trestním řízeníK právu obviněného neposkytovat důkazy proti své osobě

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 41

I. ÚS 671/05

K ukládání pořádkové pokuty v trestním řízení
K právu obviněného neposkytovat důkazy proti své osobě

Ústavní soud dal za pravdu námitce stěžovatele v tom směru, že nemůže být prostřednictvím pokuty nucen k tomu, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by mohl být použit proti němu v trestním řízení; uvedeným postupem by totiž byl nucen k jednání, které je již nutno považovat za sebeobviňování.

Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na existenci ústavně zaručeného práva nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 32, vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.), sp. zn. II. ÚS 118/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 13), sp. zn. III. ÚS 561/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54), sp. zn. II. ÚS 552/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 12) a další].

V tomto směru se lze dovolat zejména citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, podle něhož ústavní garance výše uvedeného práva občana spočívajícího v tom, že není povinen usvědčovat sebe samotného, je namístě hledat především v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z tohoto hlediska je vhodné připomenout čl. 37 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Speciálním ustanovením je v tomto kontextu čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává obviněnému právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním je proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, tedy osoby obviněného, která ze zákona (§ 33 odst. 1 trestního řádu) povinnost vypovídat nemá, na rozdíl např. od svědků, jichž především se čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká. Nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat. V tomto rozsahu je předmětné ústavní právo garantováno čl. 40 odst. 2 Listiny, zakotvujícím presumpci neviny. Z této zásady plyne zásada jiná, a sice in dubio pro reo, zakládající přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění. Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit neexistenci povinnosti k sebeobvinění i z čl. 40 odst. 3 Listiny, kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání obviněného je v této souvislosti jeho výlučným právem.

Ústavní soud v tomto kontextu poukazuje i na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které zákaz nucení k sebeobviňování je součástí čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ve svém rozhodnutí J. B. proti Švýcarsku ze dne 3. 5. 2001…