Nález 74/1998 SbNU, sv.11, K odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání podle zákoníku práce

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, nález č. 74

IV. ÚS 69/97

K odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání podle zákoníku práce

Ustanovení § 190 odst. 3 zákoníku práce stanoví, že za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Tato odpovědnost zaměstnavatele za škodu je odpovědností objektivní. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zákoníku práce) vzniká u odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tehdy, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro nemoc z povolání. V posuzovaném případě obecné soudy dovodily, že zaměstnavatel není povinen z titulu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání nahradit stěžovateli ztrátu na výdělku proto, že rozvázal pracovní poměr z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu. Při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku přitom obecné soudy zkoumaly, z jakého důvodu stěžovatel rozvázal pracovní poměr. Jestliže tímto důvodem bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu, pak se samotným rozvázáním pracovního poměru ještě nelze spojovat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce. Ze soudem provedeného dokazování nicméně vyplynulo, že stěžovatel nemocí z povolání, u níž v případě škody touto nemocí způsobené odpovídá žalovaný, onemocněl. Stanovení a úprava nejvyšší přípustné expozice prachu, s důvodem jejíhož dosažení vedoucím k rozvázání pracovního poměru je obecnými soudy spojováno přerušení příčinné souvislosti mezi onemocněním nemocí z povolání a vznikem škody, sleduje nepochybně prevenci onemocnění profesního původu. Právě tato prevence je tedy smyslem a účelem právní úpravy přípustné expozice. Pokud však tento účel v konkrétním případě nedojde svého uplatnění a k onemocnění z povolání přesto dojde, je třeba trvat, v souladu s principem objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání, z něhož právní úprava zákoníku práce vychází, na standardním způsobu stanoveného odškodnění nemoci z povolání. Nelze totiž vyloučit, že výdělky, jichž poškozený pracovník dosahuje po ukončení pracovního poměru (byť rozvázaného pro dosažení nejvyšší přípustné expozice) mohou být nižší právě v důsledku onemocnění nemocí z povolání, a že nebýt tohoto onemocnění, mohl by dosahovat výdělků vyšších.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 22. června 1998 sp. zn. IV. ÚS 69/97 ve věci ústavní stížnosti J. R. proti rozsudkům Okresního soudu v Karviné z 27. 8. 1996 sp. zn. 20 C 165/96 a Krajského soudu v Ostravě z 21. 11. 1996 sp. zn. 16 Co 419/96 o zamítnutí návrhu na náhradu škody z nemoci z povolání.