Nález 50/2003 SbNU, sv.30, Ke svobodě svědomí a svobodě náboženského vyznáníK odepření výkonu vojenské službyK principu právní kontinuity
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález č. 50
II. ÚS 674/01
Ke svobodě svědomí a svobodě náboženského vyznání
K odepření výkonu vojenské služby
K principu právní kontinuity
Je legitimní, aby v právním státě soudy aplikovaly při stanovení trestní odpovědnosti osoby rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím nedemokratickém režimu „ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát“. Ústava platná v r. 1977 odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva. Svobodu vyznání sice formálně zaručovala, současně však stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, podle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem (např. branný zákon) tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby občan mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný.
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. II. ÚS 674/01 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesením Nejvyššího soudu ze 3. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 163/2001 a z 18. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 163/2001, jimiž byla shledána nedůvodnou stěžovatelova námitka podjatosti předsedy senátu a zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2001 č. j. 5 Tz 163/2001-29 se zrušuje.
Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění
Včas podanými ústavními stížnostmi doručenými Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2001 a doplněnými dne 20. 3. 2002, 11. 4. 2002, 29. 7. 2002 a 14. 3. 2003, které i v ostatním splňovaly podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jejich vydáním soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a právo na projednání věci před soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 2002 sp. zn. II. ÚS 674/01 o spojení obou ústavních stížností vedených pod sp. zn. II. ÚS 674/01 a sp. zn. III. ÚS 674/01 ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena a projednána pod sp. zn. II. ÚS 674/01.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 163/2001, z něhož zjistil následující:
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci uznal rozsudkem ze dne 7. 12. 1977 sp. zn. 3 T 153/77 stěžovatele vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Po přijetí zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, požádal stěžovatel o soudní…
