Nález 35/1996 SbNU, sv.5, K otázkám vztahujícím se k bývalému právnímu institutu penzijního nadlepšení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 35

I. ÚS 38/95

K otázkám vztahujícím se k bývalému právnímu institutu penzijního nadlepšení

Rozhodnutí o žádosti stěžovatele o zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení je ve věcné působnosti České správy sociálního zabezpečení bez ohledu na to, že zákon č. 100/1988 Sb. (ani dnešní právní předpisy) tzv. penzijní nadlepšení jako dávku sociálního zabezpečení neznají. Opačný výklad (popírající věcnou působnost České správy sociálního zabezpečení o této dávce rozhodovat) by ve svých důsledcích žadateli znemožnil obrátit se na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci, což by bylo v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Výdaje na důchody zaručil stát hradit ze státního rozpočtu. Z toho důvodu není možné výměry podle vládního nařízení č. 18/1954 Sb., o úpravě nároků z dosavadního penzijního nadlepšení, považovat za jistinu v kapitálovém fondu, poněvadž státní rozpočet za takovou jistinu považovat nelze.

Žádný občan v rámci povinného sociálního zabezpečení nemá uzavřenu se státem smlouvu, která by mu zaručovala při dosažení určitého věku nebo při závažné sociální situaci určitou výši důchodu, případně (vedle důchodu) poskytování další dávky důchodového zabezpečení. U penzijního nadlepšení šlo o smluvní vztah primárně mezi zaměstnavatelem a penzijním ústavem; účast fyzických osob vznikala až sekundárně (příslušností k profesní skupině u smluvně vázaného zaměstnavatele). V této základní skutečnosti se penzijní nadlepšení lišilo od individuálního připojištění, jehož základem byl přímý vztah mezi fyzickou osobou a penzijním ústavem na základě pojistné smlouvy.

Jistina z penzijního nadlepšení, tedy ani její část vyjádřená jako suma příspěvků, které účastník příslušnému penzijnímu ústavu pro tyto účely zaplatil, resp. mu byly sraženy z pracovního příjmu, nebyla jeho majetkem, neboť s touto částkou nemohl volně disponovat. Proto napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení nedošlo u stěžovatele k porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nárok stěžovatele z důvodu penzijního nadlepšení by bylo možné řešit pouze tehdy, pokud by takovou možnost upravovaly předpisy o mimosoudních rehabilitacích. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle jeho zmocnění vydaná vyhláška č. 222/1991 Sb., se však zabývají pouze náhradou příslušející osobám, kterým byly zkráceny nároky z individuálního důchodového připojištění a nikoli nároky z penzijního nadlepšení.

Nález

Ústavního soudu České republiky (I. senátu) ze dne 24. dubna 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 ve věci ústavní stížnosti K.O. proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze 4.1. 1995 č. 200 829 402 o žádosti o zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení.