Nález 25/2004 SbNU, sv.32, K dokazování v trestním řízení
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 25
IV. ÚS 219/03
K dokazování v trestním řízení
Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 trestního řádu.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 ve věci ústavní stížnosti Z. V. proti usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 46/2003, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze z 26. 4. 2002 sp. zn. 6 To 152/2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 12. 2001 sp. zn. 31 T 107/2001, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2003 sp. zn. 3 Tdo 46/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2002 sp. zn. 6 To 152/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2001 sp. zn. 31 T 107/2001 se zrušují.
Odůvodnění
Dne 14. 4. 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2001 sp. zn. 31 T 107/2001, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 6 To 152/2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na výzvu Ústavního soudu pak petit svého návrhu upřesnil tak, že se domáhal též zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 46/2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Stěžovatel namítá, že postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a podle čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), když nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, nebylo vycházeno z presumpce neviny a respektována nebyla zásada in dubio pro reo.
V ústavní stížnosti stěžovatel, shodně jako v průběhu celého trestního řízení, tvrdí, že se nedopustil trestného činu, pro který byl odsouzen. Byl přesvědčen, že k poškození jeho vozidla Ford Sierra došlo dne 20. 10. 1997 při kolizi s vozidlem J. V. Škoda Rapid 130 na parkovišti, což mu jmenovaný potvrdil. Tuto skutečnost proto uvedl v „dotazníku pro poškozeného“, který vyplnil pro pojišťovnu a rovněž tak i J. V. v oznámení nehody, kterým uplatnil u České pojišťovny nárok na náhradu škody. Rozsah poškození vyplývá rovněž ze závěrů likvidátora České pojišťovny, který jeho poškozený vůz posuzoval a rozsah poškození v zápise ze dne 6. 11. 1997 popsal. Stěžovatel je proto toho názoru, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, neboť chybí jeden ze základních znaků trestného činu, a to zavinění, přičemž soudy se prokázáním subjektivní stránky uvedeného trestného činu vůbec…
