Nález 140/2003 SbNU, sv.31, K principu subsidiarity ústavní stížnosti
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález č. 140
II. ÚS 78/02
K principu subsidiarity ústavní stížnosti
Ústavní soud, jenž si je vědom svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy České republiky), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí imperativ minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Poukazuje na to, že posuzované trestní řízení je již pravomocně skončeno. Trestní odpovědnost stěžovatele v něm byla postavena najisto. Byl mu uložen dlouhodobý trest odnětí svobody a z vazby byl převeden do výkonu trestu, přičemž doba strávená ve vazbě mu byla započítána do uloženého trestu odnětí svobody.
V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že mu její okolnosti využít plně svých pravomocí nedovolují. Kasace napadených rozhodnutí, jež se týkají toliko určitého úseku nyní již pravomocně skončeného trestního řízení, by zůstala zcela neúčinnou reparací nepřiměřeného zásahu do ústavních práv stěžovatele, která není způsobilá obnovit stav, který existoval před tímto zásahem. Na druhé straně k jiné formě reparace, zejména satisfakčního typu, není Ústavní soud Ústavou České republiky zmocněn.
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 28. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 78/02 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 11. 10. 2001 sp. zn. 3 To 150/2001 a usnesení Krajského soudu v Brně z 19. 4. 2001 sp. zn. 39 T 8/2001, jimiž byl (mimo jiné) stěžovatel ponechán ve vazbě.
Výrok
I. Návrh na zrušení výroku II/ usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 3 To 150/2001 ve vztahu k P. S. a výroku I/, druhý odstavec, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 39 T 8/2001 ve vztahu k P. S. se zamítá.
II. Ve zbytku se návrh odmítá.
III. Návrh stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát, se zamítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 1. 2. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 1 a 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 8 odst. 5, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 5 odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ho propustil z vazby na svobodu. Dále navrhl, aby Ústavní soud vydal usnesení, jímž rozhodne, že náklady zastoupení stěžovatele zaplatí stát.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na stěžovatele stíhaného pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní zákon“) spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona…
