Nález 135/2003 SbNU, sv.31, K poskytování náležité ochrany vlastnickému právuK náhradě za omezení vlastnického práva

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález č. 135

I. ÚS 137/03

K poskytování náležité ochrany vlastnickému právu
K náhradě za omezení vlastnického práva

Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se „starým právem“ je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se „starým režimem“ (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1, str. 1 a násl.).

Po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. Tento systém poskytuje - mimo jiné - i náležitou ochranu právu vlastnickému, jež patří mezi základní lidská práva. O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci. Tomu nebrání - a to ani co do vlastního gramatického textu - ani ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ani ustanovení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), jichž se napadený rozsudek dovolává; uvedené předpisy totiž toliko stanoví, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Předmětem sporu však není - v daném případě - oprávnění vedlejšího účastníka užívat výměníkovou stanici ve stěžovatelově nemovitosti - což stěžovatel nenapadá - nýbrž toliko otázka jeho povinnosti platit za uvedené omezení stěžovatelova vlastnického práva přiměřenou náhradu. Takovou povinnost uživatel výměníkové stanice v souzené věci má, a to tím spíše, že jde o podnikatelský subjekt, který provozuje výměníkovou stanici za účelem komerčním.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 18. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 137/03 ve věci ústavní stížnosti V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 11. 2002 sp. zn. 30 Co 351/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně z 6. 6. 2002 sp. zn. 19 C 164/2001 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na uložení povinnosti žalovanému vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení.