Nález 12/2001 SbNU, sv.21, K posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona bude pro pachatele trestného činu příznivější
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, nález č. 12
IV. ÚS 158/2000
K posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona bude pro pachatele trestného činu příznivější
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v § 16 odst. 1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000 ve věci ústavní stížnosti L. B. a spol. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 1. 1999 sp. zn. 4 T 15/98 a rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1999 sp. zn. 6 To 69/99, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem úvěrového podvodu, resp. pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu, spojené s návrhem na zrušení § 250b trestního zákona.
I. Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999 č. j. 6 To 69/99-648 se zrušuje.
II. Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 1. 1999 sp. zn. 4 T 15/98 a rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1999 sp. zn. 6 To 69/99, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatelů, stěžovatelé tvrdí, že se jimi cítí být dotčeni ve svých právech ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatelé uvádějí, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999 č. j. 6 To 69/99-648 byl L. B. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 5 trestního zákona, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, ostatní stěžovatelé Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. byli uznáni vinnými pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 5 trestního zákona, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Vrchní soud vyšel, pokud jde o skutková zjištění, ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999 č. j. 4 T 15/98-506, který posoudil jednání obžalovaných jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, resp. pomoc k tomuto trestnému činu, avšak vzhledem k novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb., účinným od 1. 1. 1998, který zavedl novou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b, jež je podle názoru…
