Nález 115/1998 SbNU, sv.12, K povinnosti poskytnout náhradu za znehodnocené nemovitosti
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, nález č. 115
I. ÚS 253/98
K povinnosti poskytnout náhradu za znehodnocené nemovitosti
Z ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), vyplývá, že „osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR nebo SR právo hospodaření nebo právo trvalého užívání“. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě osoba, která je povinna poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat. V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž svědčí povinnost je vydat. S tímto právním názorem je konformní také Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95, podle něhož ustanovení § 5 zákona o půdě je třeba interpretovat tak, že „povinnou osobou je tedy právnická osoba, která nemovitost drží“ (srov. R NSČR č. 16 z roku 1996, str. 125). „Ostatní náhrady (např. za znehodnocení budov, náhradu za trvalé porosty) poskytuje povinná osoba, která věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední před zánikem věci anebo která ji převedla na osobu, jež není podle zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou“ (tamtéž, str. 131). Tyto právní názory jsou v souladu s ústavními principy ochrany základních lidských práv a svobod, a Ústavní soud proto neshledal důvod se od nich odchylovat.
Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 6. října 1998 sp. zn. I. ÚS 253/98 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. o. d. H. se sídlem v H. proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze 6. 6. 1996 sp. zn. 7 C 495/93 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 2. 1998 sp. zn. 23 Co 378/96 o povinnosti zaplatit náhradu za znehodnocení objektů.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě bylo ve věci žalobců M. H., A. V., J. M. a F. M. (dále jen „žalobci“) proti žalovaným 1. stěžovateli a 2. České republice - Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě o náhradu za znehodnocení objektů v meritu věci rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit M. H. částku 282 502,50 Kč s příslušenstvím, A. V. částku 282 502,50 Kč s příslušenstvím, J. M. částku 282 502,50 Kč s příslušenstvím a F. M. částku 282 502,50 Kč s příslušenstvím. V částce 264 690 Kč a vůči druhému žalovanému soud žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobci jako osoby oprávněné podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), domáhali podle § 14 odst. 3 tohoto zákona poskytnutí náhrady za znehodnocené nemovitosti náležející k zemědělské usedlosti R. č. p. 39 - Ch. (parc. č. 55/1 a 55/2), jež původně…
