Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1888

Dosavadní právní úprava

Dosavadní právní úprava převzetí dluhu byla obsažena v § 531 a § 532 ObčZ, přičemž tato úprava byla použitelná i pro obchodní závazkové vztahy.

Převzetí dluhu je jednou ze změn v subjektu závazku na straně dlužníka. Původní dlužník přestává být dlužníkem a účastníkem závazku a na jeho místo nastupuje dlužník nový. V právní teorii se převzetí dluhu označuje také jako tzv. privativní intercese.

Smlouvu o převzetí dluhu uzavírá původní dlužník a třetí osoba (přejímatel dluhu), která se má stát novým dlužníkem. Věřitel sice není, resp. nemusí být účastníkem této smlouvy, nicméně aby došlo ke změně na straně dlužníka, vyžaduje se k převzetí dluhu souhlas věřitele. Ten může být dán buď původnímu dlužníkovi nebo dlužníkovi novému (přejímateli dluhu). Pokud věřitel souhlas k převzetí dluhu neudělí nebo takový souhlas odmítne, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu žádné přímé právo (tj. nemůže se domáhat po přejímateli dluhu, aby mu dluh plnil). Přejímatel dluhu má ale povinnost zařídit vůči dlužníkovi, aby nemusel dlužník věřiteli plnit (vznikne tedy právní vztah pouze mezi dlužníkem a přejímatelem dluhu).

Souhlas věřitele je zapotřebí zejména proto, že změna dlužníka by mohla ohrozit splnění dluhu. Strany si zpravidla důkladně vybírají, s kým budou kontrahovat, komu např. věřitel poskytne úvěr (věřitel posuzuje platební schopnost dlužníka, jeho příjmy, majetek). Pokud by zákon umožnil bez souhlasu věřitele změnit osobu na straně dlužníka, byl by to zásadní zásah do postavení věřitele.

Souhlas věřitele s převzetím dluhu novým dlužníkem je tedy jednostranné právní jednání věřitele adresované buď původnímu dlužníkovi, nebo přejímateli dluhu. Pro toto jednání není předepsána žádná forma, může se uskutečnit písemně, ústně i konkludentním jednáním, věřitel jej může učinit současně s uzavřením postupní smlouvy nebo i dodatečně. Tento projev vůle věřitele způsobuje, že od okamžiku, kdy dojde původnímu dlužníkovi nebo přejímateli dluhu, stává se smlouva o převzetí dluhu účinnou a k plnění dluhu je zavázán nový dlužník, zatímco povinnost původního dlužníka k plnění dluhu zaniká. Souhlas věřitele je tak jednou z nutných součástí složené právní skutečnosti, kterou dochází ke změně závazku v osobě povinného – smlouva původního a nového dlužníka o převzetí dluhu sama o sobě bez souhlasu věřitele nevyvolává, pokud jde o změnu v osobě povinného, žádné právní následky. Z hlediska promlčení nemá změna v osobě dlužníka vliv na běh promlčecí lhůty, pokud jde o promlčení povinnosti zaplatit dluh. Novému dlužníkovi se započítává i ta část promlčecí lhůty, která uplynula předchozímu dlužníkovi.

Převzetí dluhu je účinné až od udělení souhlasu věřitele. Jakmile věřitel udělí svůj souhlas s převzetím dluhu, nemůže jej jednostranně odvolat.

 NahoruJudikát

Rozsudek Vrchního soud v Praze sp. zn. 5 Cmo 52/94, ze dne 28. 9. 1994

Jestliže na základě dohody o převzetí dluhu, se kterou věřitel vyslovil souhlas, již povinnost zaplatit přešla z předchozího dlužníka na dlužníka nového, byla tím smlouva již konsumována a odstoupení od ní již nemůže být účinné.
Forma smlouvy

Zatímco dosud byla pro smlouvu o převzetí dluhu vyžadována písemná forma, NOZ již písemnou formu povinně pro smlouvu o převzetí dluhu nevyžaduje, nicméně písemnou formu lze samozřejmě vždy z důvodu právní jistoty doporučit. Pokud by jedna ze smluvních stran projevila vůli, že požaduje, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě, pak se má za to, že nechce být vázána, pokud by byla smlouva uzavřena v jiné než písemné formě (viz § 1758 NOZ). NOZ nevyžaduje písemnou formu ani pro souhlas věřitele, opět tedy postačí, aby věřitel udělil svůj souhlas ústně či konkludentně.

Ačkoliv to zákon výslovně nestanoví, je logické, že převzetí dluhu není možné v případě, kdy je plnění dluhu vázáno výlučně na osobu dlužníka (např. povinnost dlužníka, který je významným malířem, namalovat obraz), pokud by však k takové změně věřitel souhlas udělil, pak přípustná bude.

Dluh

Předmětem převzetí je dluh. Dluh představuje právní povinnost dlužníka poskytnout určitou hodnotu věřiteli, tedy chování dlužníka směřující ke splnění závazku (k uspokojení věřitele), ke kterému je dlužník ze závazku povinen. Zákon, na rozdíl od postoupení pohledávky,…