Dohody související s náhradou škody v pracovním právu

7.13

Dohody související s náhradou škody v pracovním právu

Mgr. Ing. Zdeňka Kůsová

Chybování je lidské a nevyhýbá se ani zaměstnancům na pracovišti. Může se stát, že prodavačka špatně vrátí peníze z pokladny zákazníkovi, protože si splete hodnotu mince, truhlář ztratí náčiní, které mu zaměstnavatel svěřil, administrativní pracovník poškodí stůl ve své kanceláři nebo dělník ve výrobní hale ignoruje unikající kapalinu ze stroje a stroj se začne přehřívat, až se úplně zničí.

Ke škodám na pracovišti zkrátka dochází, a proto i zákoník práce na tyto situace adekvátně reaguje, když stanoví podmínky, za nichž zaměstnanec za škodu odpovídá.

Tento odpovědností vztah je vztahem odvozeným, nemůže tedy existovat bez předchozího pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Pokud je však škoda zaměstnancem způsobena, povinnost ji nahradit trvá i po skončení pracovního poměru.

V následujícím článku se zaměříme na škody způsobené ze strany zaměstnance zaměstnavateli a podmínky jejich náhrady a dále na dohody, které v souvislosti s náhradou škody mohou být uzavírány mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

 NahoruPrevence (§ 248 a § 249 ZP)

Vhodné je samozřejmě chovat se tak, aby ke škodám vůbec nedocházelo, tedy i zákoník práce v ustanovení § 248 a § 249 ZP zakotvuje tzv. prevenční povinnost.

Podle zmíněných ustanovení je zaměstnavatel povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, přičemž pokud zjistí závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění.

Zaměstnavatel je z důvodu ochrany majetku oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce musí být dodržena ochrana osobnosti a osobní prohlídku může provádět pouze fyzická osoba stejného pohlaví. Provádění prohlídek může být svěřeno i externí bezpečnostní agentuře, která provádí kontrolu na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem.

Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě, nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit, ale nemusí tak učinit, pokud mu v tom brání důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo jinou fyzickou osobu.

Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci.

 NahoruPovinnost zaměstnance k náhradě škody

I přes veškerou snahu zaměstnance, může dojít ke vzniku škody a zaměstnanec může být povinen k její náhradě zaměstnavateli, jsou-li splněny zákonné předpoklady.

Zákoník práce rozlišuje dvě skupiny povinností zaměstnance k náhradě škody:

1. obecnou povinnost zaměstnance k náhradě škody (§ 250 ZP),

2. zvláštní povinnosti zaměstnance k náhradě škody, do kterých patří:

a) povinnost nahradit škodu při nesplnění povinnosti k odvrácení škody (§ 251 ZP),

b) povinnost nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na hodnotách svěřených zaměstnanci k vyúčtování (§ 252 až § 254 ZP),

c) povinnost nahradit škodu způsobenou ztrátou svěřených věcí (§ 255 a § 256 ZP).

Obecná povinnost má subsidiární charakter, to znamená, že podle ustanovení § 250 ZP se bude postupovat i v případech, kdy nedošlo ke splnění všech předpokladů zvláštní povinnosti zaměstnancek náhradě škody. Například pokud bude zaměstnanci svěřena nějaká věc pro výkon práce (např. nářadí), odpovídá za její ztrátu podle pravidel uvedených v § 255 ZP. Pokud věc neztratí, ale "jen" poškodí, nelze již podle tohoto ustanovení postupovat, neznamená to však, že by zaměstnanec již za nic neodpovídal, pouze bude nutné postupovat podle ustanovení o obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody (§ 250 ZP).

 NahoruObecná povinnost zaměstnance k náhradě škody (§ 250 ZP)

Obecná povinnost zaměstnance vůči zaměstnavateli k náhradě škody je upravena v ustanovení § 250 odst. 1 ZP, dle kterého platí, že "zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním."

Podle § 250 odst. 3 ZP dále platí, že zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance.

Z daných ustanovení je zřejmé, jaké všechny předpoklady musí být splněny pro to, aby se zaměstnavatel mohl domáhat po zaměstnanci náhrady škody, jsou to:

1. vznik škody na straně zaměstnavatele,

2. porušení právních povinností ze strany zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

3. příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností ze strany zaměstnance,

4. zavinění na straně zaměstnance (ve formě úmyslu nebo nedbalosti).

Všechny výše uvedené předpoklady musí být splněny současně, v opačném případě se zaměstnavatel nemůže náhrady škody vůči zaměstnanci domáhat. V případném soudním řízení je to právě zaměstnavatel (jakožto žalobce domáhající se náhrady škody), který musí prokázat naplnění všech předpokladů potřebných pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu, aby mohlo být žalobě vyhověno.

Prvním předpokladem pro vznik obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody je vznik samotné škody zaměstnavateli. Škodou je třeba chápat takovou újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem (tj. penězi) a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz (nedochází-li k naturální restituci).¹

V pracovním právu můžeme škodu rozdělit na:

• skutečnou škodu, spočívající ve zmenšení majetku zaměstnavatele (např. zaměstnanec poškodí vybavení kanceláře, zaměstnavatel musí vynaložit určitou finanční částku, aby jej opravil, čímž se sníží jeho zůstatek na bankovním účtu) a

• ušlý zisk, spočívající v nezvýšení majetku zaměstnavatele, ke kterému by s ohledem na pravidelný běh věcí pravděpodobně došlo, nebýt škodné události (např. kvůli pochybení zaměstnance je nutné dočasně uzavřít e-shop, na kterém zákazníci denně objednávají průměrně dvacet objednávek, a lze předpokládat, že by tak činili i nadále, pokud by e-shop zůstal v provozu, zaměstnavatel tedy přišel kvůli škodné události o obvyklý příjem).

Dle zákoníku práce může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci v některých případech pouze úhradu skutečné škody a v některých případech i náhradu ušlého zisku. K bližšímu vysvětlení se dostaneme dále v části zabývající se rozsahem a způsobem náhrady škody.

Druhým předpokladem pro vznik obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody je porušení právních povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jinými slovy jednání zaměstnance je v rozporu se stanovenou právní povinností. Tyto povinnosti mohou být stanoveny například:

• právními předpisy (zákony, zákonnými opatřeními Senátu, nařízeními vlády apod.),

• pracovní smlouvou,

• pracovním řádem,

• vnitřním předpisem,

• ostatními předpisy vztahujícími se k druhu práce vykonávané podle pracovní smlouvy, pokud s nimi byli zaměstnanci řádně seznámeni (např. předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, technické dokumenty a technické normy),

• pokyny vedoucích zaměstnanců.

K porušení právní povinnosti zaměstnance musí dojít vždy při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, přičemž pro posouzení, zda zaměstnanec plnil pracovní úkoly, je důležité to, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.

Třetím předpokladem pro vznik obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody je příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností ze strany zaměstnance (tzv. kauzální nexus). Jinými slovy škoda musí vzniknout právě následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou.² 

Čtvrtým, posledním předpokladem obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, je zavinění zaměstnance. Zavinění je povinen prokázat zaměstnavatel (§ 250 odst. 3 ZP). Z hlediska forem zavinění vychází ustálená soudní praxe z toho, jak je tento pojem definován v trestním právu (§ 15 a § 16 TZ), tj. rozlišuje úmyslné a nedbalostní zavinění, a to dále v závislosti na vědomostní a volní složce na:

• úmysl přímý, který znamená, že zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit,

• úmysl nepřímý, který znamená, že zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn,

• nedbalost vědomou, která znamená, že zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí,

• nedbalost nevědomou, která znamená, že zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Jestliže zaměstnanec nevěděl, že může škodu způsobit a ani o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět nemusel a nemohl, nebude dána jeho odpovědnost za škodu, tedy nebude povinen nahradit zaměstnavateli škodu, i kdyby se dopustil porušení právní povinnosti (při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) a v příčinné souvislosti s tím by vznikla škoda, protože by nebylo dáno zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti a tím by tedy chyběl jeden ze čtyř nezbytných předpokladů – zavinění.

Rozlišení formy zavinění (úmyslné a nedbalostní) je důležité z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody, které náleží zaměstnavateli, jak bude popsáno dále.

 NahoruNáhrada škody u obecné povinnosti zaměstnance podle § 250 ZP

Pokud jsou splněny všechny výše uvedené předpoklady, je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu. Připomeňme, že rozlišujeme skutečnou škodu (zmenšení majetku zaměstnavatele) a ušlý zisk (nezvýšení majetku zaměstnavatele).

Zaměstnanec je povinen nahradit skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav, například sám opraví poškozený stroj (§ 257 odst. 1 ZP). Volba způsobu náhrady škody je ponechána na zaměstnanci, který si sám posoudí, zda je pro něj lepší zaplatit škodu v penězích nebo danou věc např. opravit nebo koupit novou.

Pokud zaměstnanec způsobí škodu, bývá to ve většině případů z nedbalosti. Pro tyto případy zákoník práce stanoví limit, kdy výše požadované náhrady škody nesmí v takovém případě přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu.

Toto omezení ale neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek (§ 257 odst. 2 ZP).

Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel navíc požadovat (kromě skutečné škody) i náhradu ušlého zisku, tedy náhradu toho, oč se v důsledku protiprávního jednání zaměstnance majetek zaměstnavatele nezvětšil, jak by bylo možné s ohledem na pravidelný chod věcí očekávat. Jedná se o jediný případ, když zaměstnavatel může po zaměstnanci ušlý zisk požadovat.

Pro přehlednost si shrňme možné varianty, které mohou nastat:

Pokud škodu způsobil také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Je-li k náhradě škody společně zavázáno více zaměstnanců, je povinen každý z nich nahradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění (§ 257 odst. 4,5 ZP).

 NahoruZvláštní povinnosti zaměstnance k náhradě škody

Doposud jsme se zabývali tzv. obecnou povinností zaměstnance k náhradě škody upravenou v ustanovení § 250 ZP.

Zákoník práce stanoví též tzv. zvláštní povinnost zaměstnance k náhradě škody, do kterých patří:

• povinnost nahradit škodu při nesplnění povinnosti k odvrácení škody (§ 251 ZP),

• povinnost nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na hodnotách svěřených zaměstnanci k vyúčtování (§ 252 až § 254 ZP),

• povinnost nahradit škodu způsobenou ztrátou svěřených věcí (§ 255 a § 256 ZP).

Tyto tři povinnosti si v dalším textu blíže rozebereme.

1. Povinnost nahradit škodu při nesplnění povinnosti k odvrácení škody (§ 251 ZP)

Tato zvláštní povinnost je upravena v ustanovení § 251 odst. 1 ZP, který uvádí: "Na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak."

Příkladem užití daného ustanovení by byla situace, kdy zaměstnanec ve výrobní hale vidí, jak ze stroje vytéká kapalina a nic neučiní (neoznámí tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci ani sám nezakročí např. tím, že by vypnul stroj či řádně utáhl uzávěr), rozbalí si svačinu a za půl hodiny se začne stroj přehřívat, kouřit se z něj a dojde k jeho trvalému poškození. Zaměstnanec svou nečinností této škodě nezabránil, ačkoliv věděl, že může nastat.

Z daného ustanovení je zřejmé, jaké všechny předpoklady musí být splněny pro to, aby se zaměstnavatel mohl domáhat po zaměstnanci, aby se podílel na úhradě vzniklé škody, jsou to:

1. vznik škody na straně zaměstnavatele,

2. porušení povinnosti ze strany zaměstnance, a to povinnosti upozornit na hrozící škodu nadřízeného vedoucího zaměstnance, popřípadě proti ní zakročit (tj. porušení oznamovací povinnosti nebo povinnosti zakročovací),

3. příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti upozornit, popřípadě zakročit proti hrozící škodě,

4. zavinění na straně zaměstnance aspoň ve formě vědomé nedbalosti,

5. škodu není možné uhradit jinak (zejména tím, že ji nahradí ten, kdo škodu přímo způsobil).

Tento typ odpovědnostního vztahu má podpůrnou akcesorickou povahu, který nastupuje až poté, co zaměstnavatel vyčerpal možnosti úhrady škody od přímého škůdce.³

Judikatura potvrdila, že jsou-li naplněny podmínky pro obecnou povinnost zaměstnance k náhradě škody podle ustanovení § 250 ZP, je vyloučena odpovědnost za nesplnění povinnosti dle ust. § 251 odst. 1 ZP.

V praxi se však může stát, že zaměstnanec vidí, že hrozí nějaká škoda zaměstnavateli a snaží se jí aktivně zabránit, tedy není nečinný a lhostejný, avšak odvracením škody způsobí jinou škodu. Na tyto případy pamatuje ustanovení § 251 odst. 2 ZP, které má motivovat zaměstnance k tomu, aby se snažili proti škodám přiměřeně zakročovat bez rizika sankce, pokud by způsobili tímto zákrokem nějakou škodu.

Zmíněné ustanovení totiž uvádí, že zaměstnanec není povinen nahradit škodu, kterou způsobil při odvracení škody, pokud:

• tento stav sám úmyslně nevyvolal a

• počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

 NahoruRozsah a způsob náhrady škody u nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle § 251 ZP

Vůči zaměstnanci, který porušil svoji oznamovací nebo zakročovací povinnost, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě vzniklé škody.

Při určení výše náhrady škody se musí přihlédnout zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele (§ 258 ZP). Výše náhrady škody je limitována a nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

 NahoruPovinnost nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na hodnotách svěřených zaměstnanci k vyúčtování (§ 252 až § 254 ZP)

V rámci výkonu práce někteří zaměstnanci přicházejí do styku s hodnotami, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, typicky s penězi v hotovosti či zbožím. Například prodavačka točené zmrzliny má ve stánku pokladnu, do které přijímá v průběhu dne platby za zmrzlinu nebo skladník přijímá na sklad a vydává ze skladu dětské hračky. Za zákonem splněných podmínek mohou zaměstnanci odpovídat za škodu, spočívající ve schodku vzniklém na těchto svěřených hodnotách (manko).

Typickým znakem svěřených hodnot je:

1. jejich určení pro obrat nebo oběh, například:

• hotovost

• ceniny

• zboží

• zásoby materiálu a

2. osobní dispozice odpovědného zaměstnance s nimi po celou dobu, po kterou jsou mu svěřeny.

Zákon v ustanovení § 252 a násl. ZP stanovuje bližší podmínky odpovědnosti zaměstnance za tyto svěřené hodnoty, pokud je uzavřena tzv. dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty.

Podle daného ustanovení nebude možné postupovat v případě hodnot, které nejsou předmětem oběhu nebo obratu, např. svěřené pracovní oblečení, mobilní telefon, vybavení prodejny. Tedy např. stůl v jednom případě může být předmětem odpovědnosti za svěřené hodnoty podle § 252 a násl. ZP (pokud skladník v truhlářské firmě má na starost přebírání stolů na sklad a jejich výdej ze skladu), ale v jiném případně nikoliv (pokud administrativní pracovník poškodí stůl ve své kanceláři). Vždy je nutné posoudit, zda v konkrétním případě jsou hodnoty (v našem případě stůl) předmětem obratu nebo oběhu či nikoliv a zda lze postupovat podle § 252 a násl. ZP či je nutné řešit případ podle jiných ustanovení. Mezi hodnoty spadající pod dohodu o schodku není možné zahrnout platební kartu.

Hodnoty svěřené zaměstnanci k vyúčtování nemusí být ve vlastnictví zaměstnavatele (například zboží přepravované nebo uskladněné zaměstnavatelem pro jeho zákazníky).⁴

Aby byl zaměstnanec povinen k náhradě schodku na svěřených hodnotách, musí být splněny následující podmínky:

1. uzavření dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty,

2. vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách,

3. zavinění, které se předpokládá.

Prvním z předpokladů je uzavření dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, mezi kterými existuje pracovněprávní vztah. Dohoda může být uzavřena samostatně nebo může být součástí pracovní smlouvy.

Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku. Pokud byla svéprávnost zaměstnance omezena, nesmí za něj zástupce uzavřít dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty (§ 252 odst. 3 ZP).

Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty musí být uzavřena písemně.

Dohoda může být uzavřena s jedním zaměstnancem (individuální odpovědnost). Pokud na pracovišti bude kolektiv zaměstnanců, lze s každým zaměstnancem uzavřít samostatnou smlouvu o odpovědnosti za svěřené hodnoty, ve které bude uvedeno, že budou-li pracovat na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty, budou odpovídat za schodek společně s jinými stejně zavázanými zaměstnanci (společná odpovědnost). Pokud by některý člen kolektivu neměl dohodu o odpovědnosti uzavřenou, odpovídal by tento zaměstnanec jen z důvodu obecné povinnosti k náhradě škody (§ 250 ZP), ostatní zaměstnanci, kteří měli dohodu uzavřenou, by odpovídali za schodek snížený o podíly zaměstnanců bez dohod o odpovědnosti.

Dohoda o odpovědnosti neomezuje odpovědnost zaměstnance jen na ty hodnoty, které jsou mu zaměstnavatelem svěřeny při uzavření této dohody, ale také za všechny následující hodnoty, které zaměstnanci za trvání pracovního poměru ještě svěřeny budou (samozřejmě opět za předpokladu, že se jedná o hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu a za předpokladu osobní dispozice odpovědného zaměstnance s nimi po celou dobu, po kterou jsou mu svěřeny). "Okolnost, že hodnoty svěřené zaměstnanci nejsou vymezeny přímo v dohodě o odpovědnosti, proto není – stejně jako okolnost, že při uzavírání dohody není provedena inventarizace těchto hodnot – na újmu platnosti dohody o odpovědnosti."⁵

Druhým předpokladem ke vzniku povinnosti k náhradě škody podle § 252 a násl. ZP je vznik schodku na svěřených hodnotách. Jinými slovy, chybí hodnoty, které se zaměstnanec zavázal vyúčtovat (vzniklo manko). Existuje tedy rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a mezi údaji účetní evidence.

Schodek se zjišťuje nejčastěji inventarizací⁶, avšak zaměstnavatel může schodek prokázat i jinými prostředky.

Posledním, třetím z předpokladů ke vzniku povinnosti k náhradě schodku na svěřených hodnotách, je zavinění zaměstnance.

Zavinění zaměstnance se předpokládá, zaměstnavatel jej nemusí prokazovat. Zaměstnavatel musí tedy prokazovat jen existenci dohody o odpovědnosti a vznik schodku. Ohledně zavinění je zde tedy dána opačná konstrukce, než v případě obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody (kde je zaměstnavatel povinen zavinění prokazovat – viz § 250 odst. 3 ZP).

Podle ustanovení § 252 odst. 5 ZP se však zaměstnanec může zprostit povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.